Jednou takhle v neděli...

...když sluníčko ještě z posledních sil pálilo co to dá, jsme si vyrazili na tradiční nedělní kulturní štafetu. Začali jsme hezky česky: v alternativním kině Cinematographe (http://www.lecinematographe.com/) zrovna od 11 hráli Krtečka. Byli jsme jediní středního věku bez dětí a myslím, že jsme si to užili víc, než kdekterý capart. Občas jsem musela překládat co znamená: "hele" "tady" "jejda", víc se krtek naštěstí neprojevuje :)

Následovala burza motorek na ostrově, a nebudu vás napínat, tam se to stalo. Procházíme se tak davem dlouhovlasáků a koženobunďáků, obdivujeme hárleje a přemýšlíme o cestě kolem světa na sajdkáře. Dokonce i starobylé světlo na svíčku by se doma perfektně vyjímalo! Co se ale mezi tou záplavou motorů sem tam nevyskytne? Hádejte třikrát! Kola, přesněji řečeno starší silničky. 

Poté, co jsem se definitivně zbláznila do singltreků a ježdění v lese mě to zničeho nic začalo táhnout směrem k asfaltu, rychlosti, svištění krajinou, čistou jízdou a kompletně rozdílnou dimenzí cyklistiky.  Ne že bych blátíčko a lesní stezky chtěla opustit. Ale přece jenom vliv prostředí je znát a tak jsem zatoužila vyzkoušet cestu nejen od zablácené bikerky k elegantní vintage dámě s červenýma nehtama a háčkovanýma rukavičkama :)

Zpátky do hangáru, vykračujeme si kolem všech těch šroubků a ložisek a kusů motorů a najednou jsem HO uviděla! Silniční kolo značky Peugeot! Bílé s červenými proužky. Přítel mě pobídl, abych se nestyděla a zeptala na cenu, odhadoval ho na 120 euro. Pán se usmál a sdělil mi o 40 euro míň a prý by ještě smlouval. Po kratším rozhovoru trvá na 80 euro plus mi přidá dvě pneu, protože kolo má ještě původní. Jdu se projet. Sakra, co to je? Jak se na tom brzdí, úzká řidítka působí značně nestabilně, jinak ale jede parádně. Dávám si hodinku na rozhodnutí a rozhodování nepatří k mým silným stránkám....asi je vám už jasné, jak to dopadlo. Ano, finta: mám u sebe jenom 70 euro zafunguje a já jsem pyšnou majitelkou tohohle krasavce, s kterým si vykračuju stadionem a frčím městem. Hlavně nezapomenout brzdit a necpat hned nohy do klipsen. 

Abych nechala vyniknout krásu Peugeotka, můj natěšený obliček neuvidíte :)

První vyjížďka dopadla skvěle, vzala jsem si háčkované rukavičky a nebýt sedla které mi každý ujetý metr připomínalo, že mám určité partie, byl by dnešní den dokonalý :)

Tak kdo se přidá? 

První kilometry do Sucé sur Erdre

To je on!

Jo jo, francouzská klasika :)

Lucie On The Road: Kreténi!

Nebo Kréťané? Každopádně po třech a půl hodinách se ocitáme v šíleném vedru heraklionského letiště. Předem rezervované auto, které si hodláme vypůjčit na 4 dny je celé poškrábané (první hodinka na letišti vždycky náleží obhlídce a fotodokumentaci auta, aby vás ti bastardi později neobrali až o tisíc euráčků) a s prázdnou nádrží (oproti původnímu dokumentu který hlásá 2/8 nádrže). Další šok nás čeká na silnici, kde "místňáci" předjíždí i když je v prosti směru auto a to vy musíte uhnout do krajnice. Zastavujeme u první ruiny, kde obědváme za řevu cikád sendviče. Kromě základů domů a chrámů a nějakých váz tam ovšem není nic, úpěnlivě hledáme jakýkoli náznak písma nebo tajemného obrázku, nic, všechno je v archeologickém muzeu. Vedro.

mlýny a památky

Rozhodujeme se jako nedočkaví vystoupat již dnes na náhorní plošinu. blbý nápad. Plošina je úžasná a odpoledne na ní nestačí. Po cestě kupujeme domácí rakii a ochutnáváme fíky. Zastavujeme u dvou klášterů, nádhera, barevné, krásné kresby, architektura, speciální atmosféra tajemství. Zastavujeme v jednom, kde nám paní dělá soukromou prohlídku, s šátkem na hlavě, bohužel ale nemluví anglicky a my nerozumíme ani slovo řecky, kupujeme přívěšek jako vzpomínku na tohle setkání...V jedné vesnici zastavujeme u kostela, paní z protilehlé krčmy s námi povídá, zve nás na rakii a občerstvení, nakonec dostáváme celou láhev a sezamové sušenky plus adresu paní, abychom ji později poslali pohled. Lidé jsou zde nezvykle otevření a štědří. V další vísce zastavujeme, neodoláme a kupujeme ručně tkaný povlak na polštář. Všude kolem jsou staré mlýny, jejich plachty zdobí téměř každý záhyb a výšinku.

staré paní pracují před svými obchody

Na rozdíl od Nantes, kde je tma v létě kolem půl 12, tady je už v osm šero. Litujeme, že jsme si zajistili spaní přes couchsurfing a musíme z téhle kouzelné plošiny opět sestoupat k moři. Ve tmě najdeme adresu a jaké je naše překvapení, když se na ní nachází hotel. Jsme zmatení a celý večer, kdy nás sympatický kréťan pozve na místní pivo, se nese v nejisté atmosféře, zvláště potom, co nás ubytoval v jednom ze svých pokojů s ceníkem na dveřích. Místo je krásné, máme výhled na moře, jeho šumění můžeme poslouchat do noci (za cenu nechat se sežrat od komárů). Je to první noc, kdy díky vedru pořádně nespíme. Ráno se loučíme a nic neplatíme.

hotelový pokoj nebo hammac? račte si vybrat!

Druhé den začínáme procházkou po pobřeží, snídáme a smáčíme si nohy, voda je tak teplá a velké vlny nám namáčí šaty. První zastávkou je skalní jeskyně Milatos, kde se v roce 1825 schovalo kolem 2500 Řeků, Turci je vyhmátli a vchod do jeskyně zapálili, všichni tam zemřeli. Nedělá mi dobře ta myšlenka, ani stísněné prostory a vystavené kosti. Místními silničkami pokračujeme k poloostrovu, kde po menší procházce zakotvíme v jedné restauraci. Všude po cestě vidíme minikostelíčky, dozvídáme se, že to jsou jakési křížky za ty, co tam zahynuli. Další cesta vede k ostrovu Spinalonga, který proslul jako ostrov pro nemocné leprou, kteří zde vytvořili zcela fungující komunitu. Nakonec jedeme do vesničky Kritsa, kde dlouho bloumáme uličkami, odoláváma nabídkám na háčkované ubrusy, navštívíme kostel a nakonec koupíme něco k jídlu, přesouváme se do Agios Nikolaos, večeříme a hledáme naši cs hostitelku. Příjemný večer rychle uteče a my už se snažíme usnout, marně.

divoké kočky jsou všude

Budíček je v 7:30, paní nám dává na cestu koláčky a ovoce. pokračujeme po pobřeží, pár zastávek u klášterů, procházka po pláži na africké straně ostrova, krásné kamínky. Pozdní odpoledne trávíme na pláži s obřími vlnami, koupeme se a mě vlny berou sluneční brýle. Pak stoupáme na kopec abychom viděli červenou pláž, Večeříme s překrásným výhledem, na skálách, sami... Je čas jít dál a hledat nocleh, dokud je světlo. Ptáme se v několika hotýlcích, od původních 50 euro na noc u moře se nakonec dopracujeme k 20 za noc. Padáme a zkoušíme spát, marně, vedro jako v opičárně.

večeře s výhledem na červenou pláž

Další den snad konečně začíná to pravé dobrodružství, totiž v horách objevíme jedno zadní kolo poloprázdné. Navíc směrovky tak úplně nekorespondují s naší mapkou, nakonec se nás v jedné vísce ujímá chlapík, který kolo dofukuje a ukazuje nám směr (12 km po vyjeté šotolinové cestě). Kolo naštěstí drží až do navrácení. Sjíždíme k moři a navštěvujeme místo odkud vzlétl bájný Ikaros. Vydáváme se hledat hrad nebo baziliku, marně, po hodině polní cestou couváme zpět. Jedeme k jezeru a únava je znát, v rychlém občerstvení jíme nejnechutnější bagetu a párek v rohlíku. Večer s CS probíhá dobře, jsou sympatičtí, ochutnáváme místní jídlo a pijeme rakii.

pomníčky u silnic

Ráno si v rychlosti prohlížíme město Rethymno a pak hurá na letiště vrátit kraksničku naší rezavou. Jedeme busem do centra a prohlížíme si nejzajímavější muzeum co jsme kdy viděli. Je v něm i slavný Faistův disk a další vychytávky. Jdeme s plnou polní městem a hledáme kde budeme spát. Jediný hostel nemá zrovna dobré reference a 50 euro za hotel se nám dávat nechce. Odvážnou myšlenku a sociologický experiment v jednom přivádíme k životu: pláme se lidí na ulici, jestli u nich nemůžeme spát. Starší muži by byli ochotni, ale mají malý byt bez gauče, další odmítají, dvě hodiny a nic. Nakonec jdeme do hostelu a není to tak zlé.

nepeču se a nepeču

Poslední krétské ráno trávíme nákupem potravin a přesunem k lodi, Santorini už čeká...  

galerie:

příčiny všeho hluku

všichni svatí

typický nápoj

zastávka

jako doma

kdo to rozluští?

nejlepší s medem

Ikaros

kdo si dá rajčata s fetou?

slavný faistův disk

bye bye Kréta...see you Santorini

Lucie On The Road: day zero

Konečně jste se dočkali, vy nedočkavci, co mě denně během mé měsíční odmlky bombardujete emaily, smskami, telefonáty a výhružnými dopisy. Zase jsem se vrátila do civilizace, zapla svojí dosluhující kraksnu a rozhodla se s vámi podělit o zážitky z nejdelší cesty mého titěrného života. Budu vám vyprávět o cestě, dobrodružství, něco mezi cestopisem, popisem a magickým realismem, chcete li :)

méééééééééé, kde jsi Lucijééé

Nevím už, jak to všechno začalo, v plánu je vycestovat zhruba na měsíc a to na Krétu, řecké ostrovy, Athény a pak Istanbul a Turecko. To vše s jedním příručním zavazadlem, noclehy pokud možno přes couchsurfing a přesuny stopem, pokud to půjde. 

V první fázi jsme proto oslovili stovky profilů na CS, odpovědí se nakonec dostalo několik a to především v Turecku. Nakonec jsme našli i na Krétě, na řeckých ostrovech jsme byli odkázáni na hotely a další placené ubytování, Athény CS, Turecko tudíž teoreticky také.

Zabalit si jeden batůžek na měsíc není zase takový oříšek, jak se na první pohled zdá, zvláště potom co jsem si před dvěma lety balila celý život do jednoho kufru. Někomu by se to mohlo hodit, takže co všechno se mi do 45 litrového batohu o maximálně 10 kilech vlezlo:

1 dlouhé kalhoty plátěné (lehčí než džíny)

1 bavlněné tříčtvrťáky (lehké, skladné, ideální na spaní když je kosa)

1 džínové kraťásky (na kterých se mi pak udělala díra a zůstaly v Istanbulu)

1 goretexová bunda s kapucí

1 svetr 

3 trička

2 tílka

12 kalhotek (náhodný počet, počítám, že min jednou budu prát v ruce)

6 párů ponožek

2 podprsenky z toho jedna sportovní využitelná jako plavky

1 plavky

6 ručníků (tady jsme to přehnali, já měla v batohu všechny, 2 na pláž, 4 na mytí, zbytečnost, 3 by stačily)

1 boty vhodné na pochod v horách

1 sandály

Kosmetická taštička: minibalení šampónu, sprcháče, krém na obličej, opalovací krém, desinfekční gel na ruce, tekutý prací prášek, sprej proti komárům (velmi nepostradatelný), řasenka a tužka, základní léky jako paralen, endiaron, analgesin, náplast apod, hřebínek, papírový kapesníčky a toaleťák, nabíječka na telefon a foťák

foťák

knížka

dárky po naše hostitele (krabičky z Nantes, sušenky)

v druhém batohu cestovaly ještě dokumenty (letenky, info o cestě), několik plastových příborů

Papuče zabalit!

Zpětně musím říct, že až na ručníky a dva páry ponožek se všechno hodilo a nic mi vyloženě nescházelo. Nejlépe je ale stejně řídit se heslem: Co nemám, to nepotřebuju.

Zabaleno bychom měli, v den nula jdeme na vlak do centra, který ale nejede, z důvodu tak prostě francouzského, stávky! Jdeme na autobus, ale ten jede až za hodinu, poprvé v životě stopujeme z centra naší vesničky. Světe div se, zastavuje nám paní co jede přímo do centra Nantes, kam potřebujeme, k přítelovým kamarádům, u kterých přespíme, páč nám to letí brzy ráno a není kdo by nás na letiště odvezl.

Kamarádi se mě ptali, jestli se nebojím, když nevím, kde budeme z velké části spát. Nebojím, ono se všechno vždycky nějak vyvrbí a bát se dopředu se nikdy moc nevyplácí...

Pokračování příště

Barbora píše z tábora

Jo jo, už je to tak. Během školního roku mě děti úplně psychicky nerozložily, tudíž jsem se rozhodla prověřit své nervy na pravém nefalšovaném francouzském dětském táboře. Požadovaný diplom jsem na to už měla, tak jakýpak copak.

das Kitchen, die Stuhle, die Tablen und die plachten

Jako animátorka na puťák s kanoemi a kajaky jsem byla přijata na základě pokecu na skypu několik měsíců před začátkem. Šéfové, dva sympaťáci, mě utvrdili, že to bude žůžo. Problémy jsem měla tušit už když mi překladač prozradil český ekvivalent ke jménu "raid": NÁJEZD, tak se totiž pobyt skvostně jmenoval: Raid aventure.

lanáč 2 metry nad zemí

Asi týden před zahájením mi našli hlavního vedoucího, který se se mnou spojil a po telefonu sliboval, že si budeme užívat vodáctví, lezení, jeskyně, lanáče a další vychytávky, začala jsem se proto těšit. Celé těšení mi zkazilo až podrobné prozkoumání předodjezdových pokynů, kde jsem vydedukovala, že to já budu řídit minibus možná i s vlekem na lodě. Pocit těšení vystřídala obava...

moje noční můra :)

Spolujízdou jsem se v neděli v 5 ráno dostala do Poitiers, kde mě řidič vyložil kdesi, že to prej určitě do centra dojdu a najdu, s krosnou, batůžkem, károškou a spacákem. Na dvě hodiny jsem zakotvila v nádražním pekařství, schůzka byla až v 10. Poznala jsem se se svým šéfem a vedoucím tábora, který mě hned ustanovil funkcí sexy zdravotní sestřičky, pomalu mi docházelo, že kromě vedoucího a mě tam budou už jen ti andílci. Další šok nastal, když jsem se dozvěděla, že nám radost bude dělat 13 chlapců a jedna dívka, než jsem se ale stačila rozkoukat, už jsme do našich minibusů nakládali stany, sporáky, toaleťáky, židličky a stolečky, plachty, pepo a další táborové vymoženosti, tady mi došlo, že to my budeme vyvářet...Zastavili jsme se až v 10 večer, přespali na hotelu a ráno jsem si poprvé osahala volant a řadící páku svého nového žihadla. Pak už jsem jenom jela a jela a pronásledovala kanoe až do města Brive, kde jsme na nádraží měli vyzvednout naše hošánky a děvenku. Ta už od pohledu nevypadala na něžnou květinku, spíš na zástupkyni hnutí drsných zmalovaných holek. Ke všemu jí můj vedoucí, říkejme mu třeba Karel, slíbil, že budeme kámošky, když tam nemá žádnou jinou holku (oběť).

jedna s bagetama a nekompletní

Do autobusu se mi nacpalo 6 skautíků a já jsem se rozhodla navázat první kontakt a přiklonit si je tak hned na svou stranu, promluvit jim do duše, získat si respekt a přátelství...Vykoktala jsem něco jako že budeme druhý auto, totiž následovat to první, čímž jsem si pokus o konverzaci zazdila a po celou dobu jsem odpovídala pouze "nevím" "brzy" "za chvilku" na otázku kdy už tam budem.

zmrzlina s příchutí husích jater

a sýra

První kemp byl  v malém romantickém městečku Beaulieu sur Dordogne, s krásnou říčkou a hned pod hyperhlučným mostem, kde jsme si i postavili naše příbytky. V noci mě proto budil hluk podobný jako když se na vás řítí letadlo či vlak a sype se kamení v jeden moment.

Děcka hned dostaly seznam povinností, rozpis mytí nádobí a podobných galérek. Karel jel na nákup, já jsem mezi tím se zbytkem sestavovala menu, dětičky by rády především hranolky, kebab, pizzu, zmrzku a bonbóny. Pak jsme se vrhli na pravidla společného soužití a zakázali jsme si drogy a alkohol, to bude teda tejden!

najděte zmetka!

Karel na nákupy jezdil dost často, pokud ne, něco zařizoval a nebo esemeskoval svojí přítelkyni, jinak byl celkem v pohodě, trochu suchar, kterej ví nejlíp všechno sám. To se ovšem změnilo, když v pátek dorazila naše další a poslední posila Gertrůda. Ta je za normálních okolností ředitelka, ne pouhá animátorka, tudíž se stala pověstným krkem, který otáčel Karlem, já jsem se stala ještě více třetím kolem u vozu. Což mě dost štvalo, páč jsem si do pátku vybudovala celkem pěknej vztah se svištěma, teď to bylo v háji. Gertrůda byla z nás jediná vlastnící diplom na kajak, i když ve skutečnosti měla o dost méně zkušeností než já za svojí téměř pětiletou praxi. Taky upozornila Karla, že jakmile nastane večerka, vedoucí normálně vyvalí pípu, což mi Karel předtím nevěřil, každej den potom jezdil na jeden tajnej nákup, kde kupoval třetinkový pivo na osobu, buráky a uzenku. Pivo ale Gertrůda pije jedině teplý, proto ho Karel nikdy nedal vychladit, no co, aspoň že teče.

V sobotu ráno jsme se tudíž vydali na naši 18km plavbu. 5 dětí jelo na kajaku, ovšem bez špricky a hned se namočily a po celou dobu klepaly kosu (já jim to říkala). Já jsem do kanoe vyfasovala jednoho neoblíbence, kterej po kilásku prohlásil, že ho bolí ruce a zbylých 17 km jen tak omýval pádlo.

hurá do temnoty a sklíčených prostor

Co se dětí týká, statistiky jsou neúprosné. Ve skupině proto vždycky najdete minimálně jednoho:

• grázla, budoucího kriminálníka bez špetky respektu k ničemu
• nadměrně inteligentní dítě, které ovšem nikdo nemá rád, šprta
• co se nemeje a smrdí na sto honů
• miláčka, kterého byste na místě adoptovali
• šedou mišku, o které celou dobu nevíte
• někoho kdo vás permanentně vytáčí
• předčasně vyspělého, který vás nahlas upozorní, když v jeskyni tajně fotíte, že se to nesmí 
• klauna, jehož puberťáckým vtípkům byste se ve svém věku už neměli smát
• někoho, komu se znelíbíte a tak trochu vám škodí
• kdo moc žere a tudíž na vás nezbude příděl rejže
• jeden z kterýho vyroste fešák
• jeden trapák

Radost mi udělal den volna, kdy jsme si suveréně vypůjčila minibus a jela do nedalekého městečka Rocamadour, slavné svou polohou na skalních útesech a sýrem. 

Týden se vlekl jako důchodce na přechodu a já tak obohatila svůj francouzský slovník o výrazy jako: jizva, odřenina, pádlovat a veslovat a několik nepublikovatelných nadávek.

climbing area

Aktivity byly fakt super, teda kdybych byla na pozici dítěte a ne někoho, kdo má neustále dohlížet na ty co něco rozbíjí nebo odbíhají. Nejvíc pro mě byla speleologie, kdy jsme ve smradlavém vlhkém neoprénu lezli škvírama menšíma než moje hlava (zdánlivě), plavali jeskynní říčkou, slaňovali do díry a v naprosté tmě poslouchali zpěv krápníků, pro klaustrofobika jako jsem já ideální :)

Největší radost jsem ale měla, když grázla Osvalda štípla vosa a jemu ten jeho podlej debilní škleb zmizel a začal brečet, stejně jako brečeli ostatní, když je ztloukl kolíkem od stanu.

Rocamadour

Poslední misí animátorky bylo přežít tříhodinovou cestu sama se všema dárečkama ve vlaku, kde jsme ovšem nebyli sami. Celkově ale hodnotím zkušenost jako přínosnou a dokonce myslím, že až mi otrne, ráda se zase na nějaký nájezd vypravím.  

Jména osob byly změněny

zprávu sepsala Josefína Tábornice

Na závěr si neodpustím jednu svěrákovinu, zpívejte se mnou, děti:

Maminko,tatínku,

posílám vám vzpomínku

z letního tábora,

jistě víte, že vám píše

vaše dcera barbora..

Strava se nedá jíst

dneska byl jen zelný list

polívka studená,

co v ní plavou místo nudlí

čislice a písmená

Myslela jsem prostě že,

budou různé soutěže,

slíbili bojovku,

pak jsme hráli vybíjenou,

na ovce a na schovku..

Štefan,hlavní vedoucí,

chodí s naší vedoucí,

která je příšera,

scházejí se,líbají se

u totemu ze šera...

Proč jsem se nenarodila

o pár let dříve???

Dneska bych ráda chodila

se Štefanem,co říká si steve..

Proč jste mě prostě neměli

o pár let dříve??

Řekla bych:nebud nesmělý,

líbej mě,Steve...

Závěrem dopisu

ještě trochu popisu:

ta bréca vedoucí

je tlustá jak dvě normální

oddílové vedoucí..

Když běží po lese

všechno na-ní třese se..

Užívá make-upu,

co na ní ten štefan vidí,

to já prostě nechápu... Maminko,tatínku,

posílám vám vzpomínku

z letního tábora,

jistě víte, že vám píše

vaše dcera barbora..

Strava se nedá jíst

dneska byl jen zelný list

polívka studená,

co v ní plavou místo nudlí

čislice a písmená

Myslela jsem prostě že,

budou různé soutěže,

slíbili bojovku,

pak jsme hráli vybíjenou,

na ovce a na schovku..

Štefan,hlavní vedoucí,

chodí s naší vedoucí,

která je příšera,

scházejí se,líbají se

u totemu ze šera...

Proč jsem se nenarodila

o pár let dříve???

Dneska bych ráda chodila

se Štefanem,co říká si steve..

Proč jste mě prostě neměli

o pár let dříve??

Řekla bych:nebud nesmělý,

líbej mě,Steve...

Závěrem dopisu

ještě trochu popisu:

ta bréca vedoucí

je tlustá jak dvě normální

oddílové vedoucí..

Když běží po lese

všechno na-ní třese se..

Užívá make-upu,

co na ní ten štefan vidí,

to já prostě nechápu...

2. díl cyklu víno a sejr: kiš quiche kiš

Teda pane jo, to zírám na drát! první díl žrasoblogu má třikrát větší čtenost než cestovatelský deníček? No tak máte co jste chtěli, druhý recept je přímo tady!

Protože vaření je někdy otrava a komu by se taky chtělo dlouhé letní teplé večery trávit u plotny, mám tu pro vás něco super rychlého a jednoduchého, takovou francouzskou klasiku, kterou možná už znáte, jenom jste o tom nevěděli a nebo věděli, v tom případě si přečtěte příspěvek předposlední.

krabička vajec vždycky skrývá překvapení!

Uvaříme, upečeme a usmažíme si dneska slaný koláč zvaný quiche /kiš/. Můj recept pochází od přítelovy maminky (jak jinak) a ta ho má z časopisu "Moderní žena v kuchyni nikdy nespí" nebo tak nějak. 

Step jedna: Nesporná výhoda kiše spočívá v tom, že do něj můžete dát prakticky cokoli, co lednička nabízí. Původní recept na pravý francouzský Quiche Loraine obsahuje slaninu a muškátový oříšek. Já jsem ale dnes zaznamenala téměř prošlého uzeného lososa. Pokus může začít!

I smetana bude!

Step dva: Vybrali jste si "příchuť"? Bravo! Vezměte pekáč, nejlépe kruhovitého tvaru, vymažte ho máslem nebo vytřete olejem a položte do něj listové těsto ve tvaru kruhu...Tady možná mnohý Čech narazí. Ve Francii totiž pro líné hospodyňky prodávají různá těsta již vyválená a natočená na pečící papír, připravená k aplikaci do formy. Pokud tento výdobytek ještě do Česka nedorazil, vyválejte listové těsto a položte do formy, jak prosté.

Pozor na těsto, aby vám nezdrhlo z linky!

Step tři: teď přichází ta nejzábavnější část, totiž atak těsta vidličkou. Chopte se vidličky a vybijte tak svůj vztek, dejte volnost negativním emocím! Nesklopil manžel prkýnko? Tumáš! Soused vám krade okurky? Trefa! Protivná prodavačka? Nepříjemná tchýně? Vůbec se s tím nemažte a pobodejte těsto i na stranách!

Píchačka

Step čtyry: Ulevilo se vám? To je dobře, je čas se uklidnit a poklást těsto vybranou surovinou. V mém případě lososem a ovčím sýrem feta. Nebo klasika s vyškvařenou slaninou, nebo varianta se žampiony, šunkou, vynikající je i brokolice s tuňákem a sýrem, cuketa, lilek, paprika, rajčata...nebojte se experimentovat, nejen v kuchyni ;)

Pan losos

Step pět: V míse střední velikosti si smíchejte 20 cl smetany a 20 cl mléka (smetana může být tekutá ale i zakysaná tuhá, není to důležité) se třemi vejci. Mě zbyly v ledničce jen dvě, tak uvidíme. Přidejte špetku soli a pepře. V klasické verzi se slaninou je ještě muškátový oříšek, jinak je to na vás, jaké koření zvolíte, já jsem k lososovi přidala kopr, šel by ale i šnytlík, bazalka, oregano atd..Směs vylejte na probodané a surovinami pokladené těsto.

Step šest: Nezapomeňte si vyhřát troubu na nějakých 180 až 200 stupňů a pak to celé pečeme dokud okraje těsta nejsou zlatavé až hnědé a dokud mléko a smetana nepřestanou téct. Uvádí se 50 min, v naší troubě ale půl hodinka stačí..

fajnl veršn

Step sedum: Za žádných okolností nezapomeňte svoje jídlo vyblejsknout a rovnou ještě teplé nahrát na fejs, super kůl varianta je samozřejmě "selfíčko" (jak já to slovo nenávidím) s jídlem, to teď frčí o sto šest. Jinak je celý vaše snažení v kýbli, protože pokud vaši kámoši nedostanou pravidelnou dávku vašeho jídla, nebudou moct spát a protože kde nesdílí, jako by nežil (blicí smajlík)

týýdam, tadadytam....aneb Sama doma s foťákem

To je vše přátelé, dobrou chuť aneb jak říkáme my Francouzi a emigranti: Bon appetit!