Kulturní šok

Tímhle článkem pravděpodobně konečně potěším všechny Francouze, co mi vyčítají, že vůči nim nejsem objektivní a moc kritická a naopak nakrknu Čecháčky, kteří mě budou mít za zběha a pro změnu budu dneska křivdit jim :)

Hudební festival v St. Nazaire

Nantes je údajně nejkulturnější město Francie, i kdyby to nebyla pravda, tak podle mě to sedí. Vyrostla jsem na vesnici, kde vrcholem kultúry byla kromě Benátský noci návštěva galerie Josky Jíry s méně či více bizarními výtvory a historií Malý Skály či ještě lépe jedno točený kvasnicový dole ve statku. Mezi další oblíbené akce pak patřily šibřinky, tenisový a jiný ožíračky v sokáči (rozuměj sokolovně). Za kultúru jsme pak jistě počítali i místní pizzérku nebo zevlování na lavičce, mělo to něco do sebe, to zase jó. Po přesunu do Liberce se v podstatě nic moc nezměnilo, sem tam v pátek či sobotu na koncert, divadlo, výstava. Ne víc než dvakrát do týdne.

jsme vostrý :)

Minulý víkend jsme na semináři dobrovolníků probírali pojem "kulturní šok". Tak přesně to je to, co potká Čecha zvyklého zajít jednou týdně do hospy a jednou za měsíc na koncert, pokud se přestěhuje do Nantes. TADY TO TOTIŽ ŽIJE, VÁŽENÍ! Upřímně jsem pořád ještě celá u vytržení (zajímavý slovo :) z toho, jak moc to tu žije. Zpočátku mi přišlo děsně nelogický, že kafé franco tcheque je v pondělí večer od devíti, v pondělí se přece ven nechodí. Taky mi přišlo divný chodit do divadla ve středu a potom ještě na skleničku. Nezdál se mi ani úterní koncert. Zkrátka zatímco já jsem se po nějaké akci třikrát týdně cítila dostatečně uspokojená, přítel se doma nudil a vymýšlel kam by šel. Nerozuměla jsem tomu a rozjížděla jsem teorie jako že nechce být se mnou doma večer, nakonec jsem mu v duchu diagnostikovala kulturní hyperaktivitu a sama si užívala večery se svíčkama, skleničkou, českým filmem či skypem. To jsem ještě nevěděla, že tahle nemoc je prudce nakažlivá. Naše situace je ztížená tím, že do centra je to kolem hoďky, není ale výjimkou, že doma nejsme ani jeden večer v týdnu. Navíc akce podnikáme jak každý sám (ano, jít sama do kina není ani trapný ani hloupý, ani zoufalý, naopak nedělat něco jenom proto, že ten druhej nemůže nebo nechce je blbost), tak společně a naprosto nám to vyhovuje. 

Voyage a Nantes

Prvním kulturním šokem tedy byla četnost a rozmanitost akcí. Nenajdete den, kdy by se něco nedělo, ať už koncerty v barech, divadla, kina, velké koncerty...velice dobře tady funguje stránka www.onvasortir.fr, (pojďme ven)  kde kdokoli nabídne jakoukoli činnost, počet míst a jde se třeba na pivo, na basket, na koncert, procházku, s dětma do bazénu, plíst svetr :)

letní atmosféra koncertu u řeky

Dalším šokem pro mě bylo to, že na koncertech se hodně často sedí, a to i na koncertě reagge, rocku nebo třeba latinskoamerických rytmů. Jediný koncert, kde byla půlka sálu na stání, byl Franz Ferdinand. Neumím si představit pokojně sedět, maximálně pokyvovat hlavou...místo toho jsem propotila džíny a proskákala se do třetí řady :) Koncerty jsou tu vážně skvělý, můžete si poslechnout vynikající hudbu třeba z Portugalska, Kanady a spousta dalších zemí, různých žánrů. Už neříkám, že poslouchám rock, na styl se vás většinou nikdo ani neptá, protože to vlastně ani není podstatný. 

Co je ale fakt šok, je věkový průměr publika..odhadla bych ho kolem 60 let. Vážně, nekecám, na koncerty a další akce chodí všichni, hodně ale důchodci a fakt si to užívají. Někdy mi přijde jako by tu byl úplně jiný typ důchodců než v čr. Jsou milí, kulturní a společenští, paří společně s mladými. 

Po akci je čas zůstat na baru, ne ale kvůli alkoholu, jen tak, na pokec. Lidi tady rádi a často diskutují, je to docela sympatická věc. Osobně musím říct, že člověk se cítí mnohem svobodněji, není nutné hned si dát všude pívo, alkoholismus zkrátka nefrčí :)

fest vážné hudby Folle Journée

Po celé léto se můžete bavit unikátním festivalem Voyage a Nantes (cesta do Nantes), jehož součástí jsou kromě venkovních koncertů v hradním příkopu a u řeky Erdre i neobyčejné výstavy, umělecká a místy i dost crazy díla v ulicích, mnoho památek otevřeno zadarmo či otevřeno jen pro festival, speciální akce a animace...

Minulý víkend byl hodně náročný, kromě festivalu evropské hudby, koncertu Julian Doré, probíhaly mezinárodní dny, karneval v ulicích, festival španělského filmu a nespočet menších koncertů, loutkový festival. Všude bylo plno, od dětí až po babičky s holema...tak neseďte doma a vyražte za kultúrou :)

moules frites, francouzský "párek v rohlíku" :)

                                                                      Julian Doré :)

    

Středeční krasojízda

Tak jsem se právě vrátila z práce, kde jsem byla pouhých 6 hodin, ale vystačilo by to klidně na dvanáctku. První sklenka bílého už padla a tak je načase něco napsat, před druhou... 

Jsem cowboy :)

Ve středu pracuju celé odpo s děckama kolem 8-10 let, dneska byl karneval. Celá šestihodinovka začíná ve 12 hodin, kdy hlídám zhruba dvacet minut malý ďábly, co čekají na bus, hází taškama, lezou na keř, skáčou mi na záda. Uff, bus je tady, je čas jít na nejvíc krejzy úlítlou činnost dne: oběd se smráďatama 3-5 let. Poté, co celou skupinu vyzvednu na dvoře a za pokřiku převedu k záchodkům, kde si Antoine hraje s pindíkem, Gabriel řve a teče mu nudle a nejhorší dítě ze všech, Medhi, si strká špinavý ruce do pusy. Když jsou všichni vyčůraný, vykakaný a umyli si ruce, můžeme se přesunout do jídelny.

Charlotte a Nathan, dvě hrdličky, co mě rádi trápí

 Každá máme na starost 7 děcek okolo stolu, což je vražedný číslo, proč? Moje první výzva je usadit se u stolu, kde nejsou ty nejhorší z nejhorších, což se mi poslední dobou daří - samoplacák! No a pak to nastane: posadit všechny na židličky a přisunout, mezitím 3 slezou. Dva už si stihli smočit ruce v polívce nebo šlohnout z mísy chleba, kterej je až na předposlední chod. "Já chci vodu". "Mě spadla lžíce na zem." "Proč nemůžu mít dvě vidličky?" "Co budeme jíst potom?" "To já nemám rád." " Proč mluvíš anglicky?" "Jak se jmenuje tvoje sestra?" "Ty máš hezkej řetízek, ukááž" (ošmatlaná od polívky.) Na stole se pomalu tvoří kaluže (samy od sebe), lžíce na zemi přibývají...Je čas vylít zbytky polívky nebo jakéhokoli jiného předkrmu, vrátit talíře na stůl a hlídat aby nikdo neutekl, Charlotte a Nathan se strkají, protože jsou zamilovaný a budou se brát. Na stůl od nerudné kuchařky přistála miska s masovými kuličkami a sosem, hned na to dušená zelenina. Je třeba být dostatečně rychlá a ujmout se lžíce jako první. Servíruju všem sedmi hladovcům, přičemž polovina nechce, nemá hlad, brečí, zarytě kouká do talíře a neodpovídá...Krájím všem maso, Gibrile jí rukama, napomínám ho, ale zatím stihl inspirovat všechny ostatní, i Raphaela, kterej už nekouká do země ale máchá si rukávy v talíři. Pomůže jedině výhružka absence desertu nebo návštěvy ředitelky. Malýmu Gabrielovi ukápla nudle do talíře a chce přidat. Už není, on ale řve, že chce. Konečně si můžu na minutku sednout a jíst svoje studený jídlo "Proč ty máš tři kuličky a my jenom dvě? Já chci a chci a chci!!". Sklidím talíře, posbírám chleba ze země, otřu ubrouskem omáčku z triček. Je čas na sýr, ten už je celkem v klidu. Dokud do něj Nathan neudělá díru a nenapíchne ho na lžičku, kterou následně vymáchá ve sklence s vodou, což inspiruje další. Poslední částí je desert. Dneska to byl banán, minule čokoládový jogurt. Svinčík už asi nemusím popisovat...

jo, je to děsivý!

S plným břichem běžím připravit postele na siestu, chce se mi zvracet, fyzická námaha hned po jídle není úplně ideální. Následuje kolečko se záchodem a mytím rukou, půlka ďáblů jde spát. Já se přesouvám do větší sekce, kde dohlížím na desetiletý prepubescenty během "klidového času", což není tak jednoduchý. Protože moje kolegyně chodí často kouřit, jsem na plus mínus dvacet prepubáčů většinou sama. O půl třetí začínají aktivity až do 4, kdy máme svačinu. Dneska to byl karneval, estráda převleků (protože i v centru Nantes je obří karneval, o který ovšem přijdu, nevadí, školní ho nahradí..ha ha ha!). "Lucie, to je moje koloběžka, ať mi ji dá! Nestrkej do mě! Já tě mám tak ráda, můžu ti skočit na záda? Půjčíš mi klobouk? On za to může, já nic! Jak se jmenuješ?" Představte si obrovský neorganizovaný mraveniště, kde se všichni strkají, lítají a řvou, sem tam vás zasáhne fotbalový míč do tváře, sem tam vám nějaký smrádě natrhne tričko...a tak to chodí každou středu. Občas se uleju na dvě minuty na záchod, víc to nejde. Jakmile odbije šestá, sedám do auta či na kolo a jedu domů, naleju si víno a užívám si božský klid a ticho. Je čas na druhou sklenku vážení. Na zdraví!

Přehlídka malejch ďáblíků :)

Kam jsme se poděli

kam jsme se to poděli, kde je ti konec můj jediný příteli, zmizels mi nevím kam, sám sám sám, jsem tady sám...aneb neveselý příspěvek o tom, že život emigranta má i své stinné stránky a o tom jak přátelé i "přátelé" postupně odpadají jako shnilé švestky...

Občas děláte (-me) čistky přátel na facebooku, občas to slavnostním tónem ohlásíte všem přítomným na zeď, občas se chcete mrknout, jak se má Franta Vocásek a zjistíte, že už se nepodíváte. S dlouhodobým odjezdem z vlasti se vaši přátelé vyčistí sami. A buďme upřímní, nejen přátelé, ale i příbuzní. 

Přiznám se, že se mi nepíše lehce a že mi na srdce tlačí šutr, měla bych se napít, nebo přestat psát...

Smůla. Pokud odjedete v době, kdy se síť vašich přátel jaksi ustálila, máte někoho na vejlety na kole, někoho na lezení, někoho na pokec o chlapech, někoho na pivo a někoho na rum, někoho na to všechno, je docela smůla o všechny tyhle lidi přijít. Ale i přijít do práce, na brigádu do lanáče nebo jen tak na ulici potkat známého, prohodit pár slov, zavtipkovat, má něco do sebe. To se vám tady hodně dlouho nestane. Ti bližší přátelé vám slibují nekonečné skype hovory, dopisy, návštěvy a vy se na to těšíte a drží vás to v slabších chvilkách nad vodou...Občas to tak pár měsíců funguje, většina takových přátelství ale jaksi vyšumí. Za necelé dva roky jsem poznala, že přísloví "Sejde z očí, sejde z mysli" platí dokonale. Dokonce se našli i lidi, kteří se závistí v srdci začali šířit povídačky, jak si tady žiju jako královna, jak mám prachy protože na západě je má každej. 

Na druhou stranu mi prozatím zbyli kamarádi, na které se pořád můžu spolehnout a i když si třeba měsíc nenapíšeme, pořád tam jsou a myslíme na sebe, dokonce sem tam přiletí na návštěvu.

Jsou dny, jako je tento, kdy máte pocit, že vás celý svět opustil, venku je tmavá obloha, sedíte ve ztichlém bílém pokoji, přemýšlíte, komu napsat nebo zavolat. Zároveň je ve vás všechen ten smutek a lítost a vy nemáte chuť s takovými pocity někoho otravovat, protože každý má svých problémů nad hlavu. 

Jasný, najdete si tady kamarády nový, jenom ty staří vás pořád bolí a vy na ně myslíte, přehráváte si v hlavě společné akce a srandičky a občas se nemůžete zbavit pocitu křivdy, jako když mě hodně tvrdým způsobem opustila jedna z nejlepších kamarádek L. nebo když na mě kvůli hloupému vtípku zanevřel dlouholetý kamarád M. I když tito a další lidi zmizí, pořád tu tak nějak jsou a objeví se ve chvílích, jako je tato, kdy vás rozbrečí rozlitej čaj.

Vím, že tohle asi moc kliknutí mít nebude a není to zrovna zajímavý čtení, k životu ve Francii to ale patří a přiznám se, že psaní je pro mě zároveň i psychoterapie. Chybí mi maminka, která nejeví absolutně zájem mě navštívit..

Díky Evičko a Mišale!

Evča přijela :)

Na závěr vám moc děkuju za pozitivní reakce a podporu. Pokud máte nějaký nápad, o čem byste chtěli číst, nebo co vás zajímá (chlapi, sex a prachy, samozřejmě :), budu ráda, když se vyjádříte do diskuse pod článek. 

Beach girl

aneb lyrickoepické romantické blábolení :)

Beachgirl, vládce všech oceánů

Ještě před dvěma roky pro mě moře bylo něco vzácného, magického, něco co vidíš jednou za rok. To se s bydlením v Nantes změnilo. Osobně pro mě moře jakš takš nahrazuje hory...také je divoké a nespoutané, živel, co v sobě skrývá tajemnou hloubku a delikátní mušličky :)

Poprvé vidím oceán!

Jako malí jsme byli s rodiči čtyřikrát v Bibione v Itálii. To bylo jednou za rok. Jeli jsme autem, výjezd z našeho dvorečku na Skále v nočních hodinách, máma na klíně atlas, nekonečné Rakousko, průjezdy tunely a průsmyky, jednou jsme dokonce jeli přes Grossglockner panorama route, kam jsem si po více než deseti

letech vyšlápla na kole...ten pocit závrati a očekávání, když poprvé vidím moře je ve mě dodnes, i když ho vidím průměrně jednou za měsíc.

Asi jednou z nejsuprovějších věcí na bydlení ve Francii, konkrétně v departmentu Loire-Atlantique a konkrétně pro lidi z vnitrozemí, co mají k vodě kladný vztah, je neustálá přítomnost oceánu. I když je Nantes od pobřeží nějakých 50 km, oceán je cítit ve vzduchu, vítr ho vplétá do vlasů, a když se vám chce, sednete na lila bus, vysolíte dvě éčka a za hoďku jste tam. 

Zdejší oceán jsem poprvé spatřila jednoho červnového dne roku 2012, byla jsem napjatá a vzrušená, protože jsem věděla, že už to každou chvíli vypukne..mírně jsme sjeli a před námi se otevřela cesta lemovaná stromy jako z detektivky Agathy Christie, na jejímž konci jsem uviděla bouřící temnou hladinu Atlantiku. Schylovalo se k dešti, prošli jsme se po plážičce a mě překvapilo, jak je oceán špinavý a hladina tmavá. Byl příliv a oceán se domáhal svého území. Rozdíl mezi hladinou přílivu a odlivu je obrovský, při přílivu jsou v přístavu lodě na svém místě, když přijde odliv, několik metrů pod vámi se v bahně válí překulené kocábky...i zde můžete obdivovat sílu živlu.

já mám kocábku náramnáram :)

Kdo chce, ať se koupe, mě stačí zout boty a projít se bosky po pláži, nechat si omýt nohy vlnami a jednou z nejžůžovějších aktivit je sbírání mušlí, kterých je tu, na rozdíl od umělých pláží v Bibione, mraky a nutno říci, že menší část mořského arzenálu už zabírá metry čtvereční v naší garáži :) Se sběrem mušlí je spojená i další aktivita: lov. Totiž nejedná se o žádný lov s harpunou nebo snad brokovnicí, postačí úplně motyčka nebo šroubovák. Při odlivu si můžete jít nasbírat již dříve zmiňované ústřice nebo palourdy nebo malé šnečky, které se po uvaření vytahují párátkem :) Někdo chodí na houby, někdo na mušle, jiná kultúra!

Sbírání mušliček nikdy neomrzí!

Mezi oblíbené aktivity patří rozhodně prosté nicnedělání, ležíte si v písku a posloucháte zvuk vln, sluníčko vás hřeje do zad, racci skřehotají píseň oceánu a fakt jim to jde... jednoznačně nejlepší relaxační technika!

Nikdy by mě nenapadlo, že budu u moře na Vánoce, předloni se mi to splnilo, po tradiční žranici jsme vyrazili na pláž a běželi jako šílenci, proti vlnám a od nich, občas vám namočí boty, ale to přece vůbec nevadí...

Pornic a příliv

sbíráme

pecherie...budka na lovení krevet

cesta lemující pobřeží, ideální na výlet

Na lovu

čekáme velkou vodu :)

převlékací kabinky, v zimě osamělé

vichr z hor :)

beachgirl 2: ani není poznat, že je 5 stupňů a fučí až praští :)

cesty a cestičky

proč bychom se netěšili

divoký oceán v Prefailles...

...

..!

Tak co, kdo se přijede vykoupat? ;)

Abrakadabra

Jsem si jistá, že se krásami jazyka francouzského budu zabývat ve více příspěvcích, tento je první, neorganizovaný, ale o to zábavnější :)

Dnes si děti povíme pohádku a kouzelných slovíčkách...

Lucie, la petite cocotte

Pět let jsem studovala češtinu a tohle studium vám jazyky buď totálně znechutí, nebo ve vás probudí vášeň k různým jazykovědným disciplínám, u mě to byla především etymologie (věda o původu a vývoji slov.."hele, proč se Nantes jmenuje Nantes?" "protože proto, to nemá význam!" "ale má" - takovými otázkami deptám přítele už skoro dva roky :)

(původně dali městu jméno Galové ve 4. století: Namnetas, Nantos galsky znamená údolí = "město v údolí řeky"...všechna jména mají svůj význam, drahý! :)

Ale zpět k pohádce: myslím, že v každém jazyce existují kouzelná slovíčka, kterými můžete ovládat davy a stát se vládcem celého království. Ve francouzštině jsem prozatím objevila dvě. 

Kouzelná formule číslo jedna: Když něco nechcete dělat, stačí bez jakéhokoli vysvětlování říct zkrátka: 

                                                                 "J'AI PAS ENVIE" (nemám chuť)

Budete se divit, ale tohle opravdu funguje. Pokud nechcete jít do školy protože vás bolí hlava, smůla. Nechcete mýt nádobí, protože máte na práci něco jiného, smůla. Přes "nemám chuť" ovšem nejede ani téžévé. Pokud nemáte chuť, nikdo vás nemůže nutit. Příklad: v rámci témat jsme se ve škole převlékali, jedna kolegyně přišla bez převleku a já se jí ptala, proč ho nemá, odpověděla, že nemá chuť se dnes převlékat. Tečka, žádné další vysvětlení není třeba. S dětmi to platí dvojnásob: "Alison, vezmi si bačkory". "J'ai pas envie!" "To mě nezajímá, bude ti zima a nastydneš." "J'ai pas envie!". "Řeknu to mamince!" " J'ai pas envie."

Kouzelná formule číslo dva: Pokud nechcete dokončovat větu, vysvětlovat, chcete něco shrnout, chcete říct všechno a nic, použijete frázi:

                                                           ...ET PUIS VOILA! (atd, tak to je, to je celý, hleďme, přesný překlad asi neexistuje)

Příklad: Rozbila jsem skleničku, položila jsem ji na stůl et puis voilà! Podobrnosti se můžete domýšlet :) Přijdete o půl hodiny pozdě: včera jsem šla dlouho spát, et puis voilà! Ukončit se tím dá jakákoli konverzace, proslov atd... existuje ještě jedno slovo, s kterým si vystačíte, viz video!

Další vtipná fráze, alespoň pro mě: Pokud jdete pro chleba, do obchodu, něco vyzvednout, řeknete:

                                                   JE VAIS CHERCHER DU PAIN  (jdu hledat chleba)

Tady jsem si vždycky vybavila přítelova tatínka, který tuhle větu pronášel každé ráno, jak bloumá ulicemi či zahradou a hledá schovaný chleba, který nakonec vítězoslavně přinesl. Měla jsem vždycky chuť se ho zeptat, jak to, že ho našel tak rychle a proč se ten neřád pořád schovává :)

 Česká a francouzská slovní zásoba mají společného více, než si myslíte, o tom ale později na závěr ale jedno slovíčko, které má ve francouzštině úplně jiný význam: 

                                                                               KOKOT (cocotte)

Tady to znamená buď hrnec a nebo mazlivé oslovení pro přítelkyni nebo děti: Ma petite Cocotte! něco jako slepičko, kuřátko nebo jiná drůbeži. Když mě tak přítel poprvé oslovil, nevěřila jsem vlastním uším :) 

Tak zase příště, kokoti :)

Zadarmo ani kuře nehrabe

ve Francii ovšem nejen kuře, ale dokonce i lidské bytosti "hrabou" zcela zdarma. Pojďte se mnou objevit krásy a hřejivý pocit u srdce z dobrovolnické práce. Oléé!

asistentka dánského handaballového týmu

Nemůžu říct, že v Čechách jsem se s dobrovolnictvím nesetkala, zamlada jsme uklízely s vodáckým kroužkem břehy Jizery, zpívali v domově důchodců a účastnili se podobných menších aktivit, které jsou ovšem ve srovnání s dobrovolnictvím ve Francii na nesrovnatelné úrovni. 

festival Eurofonik

Jak už jsem psala, po příjezdu nebylo lehké najít práci. Přítel mě ale už od začátku (k mojí ostudě téměř násilně) tlačil k práci zadarmo. Mě to tenkrát přišlo děsně nahlavu, proč tolik lidí pracuje zdarma, když je tolik nezaměstnaných. Dnes už mi to divné nepřijde, naopak, vyhledávám jakýkoli způsob, jak se k takové práci dostat. Panuje při ní totiž vzácná atmosféra pohody, sdílení a nadšení, s jakou se v běžném zaměstnání nesetkáte.

Nutno říci, že Nantes je město neskutečně kulturní. Na kulturu zde jde více peněz než na cokoli jiného a je to vážně znát. V průběhu celého roku se tu proto organizuje nespočet hudebních i filmových festivalů možných i nemožných žánrů (cinema espagnol, italien, almande, festival evropské hudby, festival pro handikepované, festival vážné hudby, který je vyprodaný měsíce dopředu atd.). Moje první dobrovolnická práce byla na filmovém festivalu "3 continents". Festival probíhal celý týden a já pracovala kolem 3 hodin denně, kontrolovala jsem lístky, počítala návštěvníky, no a za to všechno jsem se mohla festivalu zadarmo účastnit. Další práce už na sebe nenechaly čekat: roznášení programů kina Cinematographe, kde pracuje můj přítel za kasou, opět jako dobrovolník, festival Eurofonik, na kterém budu zanedlouho opět po roce pracovat a kde jsem díky znalosti angličtiny pracovala jako referent pro umělce. Dále hudební festival Tissé metissé (evropská hudba), na evropském šampionátu v házené jsem se stala osobní asistentkou dánského týmu, na mezinárodním týdnu cyklistů jsem pracovala v informačním centru. Na festivalu ochrany přírody jsem si vyzkoušela práci za barem, z uklízení města v rámci akce Let's do it jsme si domů přinesly i kamarádky blešky :)

Jak šel čas, přestala jsem na dobrovolnictví nadávat a začala jsem si ho vážit a vyhledávat. I proto, že se

S maskotem HBC Nantes (handball)

pěkně vyjímá na životopisu. Získat zde pracovní zkušenosti je super těžké, ne ale pracovní zkušenosti dobrovolníka, které v životopisu budoucí zaměstnavatel vidí a ví že se práce nebojíte, vaší motivací nejsou jenom peníze, což je velmi cenná osobnostní vlastnost, alespoň ve Francii.

Nespornou výhodou je samozřejmě také to, že potkáte nespočet zajímavých lidí, účastníte se všech akcí bez nutnosti platit 20 euro vstup a často získáte i pěkné tričko, o stravě nemluvě. Někdy ale ani tuhle práci není lehké získat, často je na ní docela nával :) A proto mi držte palce, až městem budou kráčet obrové a já jim snad budu vymezovat cestu (viz video)

Mojí asi největší dobrovolnickou akcí bylo přihlášení se do Evropského Dobrovolnického Programu (EDS), který vypsal Dům dětí a mládeže v Praze. Tato, nebo jiná organizace vás na rok či jiný počet měsíců (zpravidla 6, 9 nebo 12) vyšle do země, kterou si vyberete a kde potom pracujete za byt, stravu a kapesné. Dle mého názoru něco naprosto úžasného, co bych doporučovala všem, kteří nechtějí zabřednout po škole do práce, ale chtějí cestovat a získat zkušenosti a něco si užít. Práce závisí na vašich zájmech a možnostech, např. ve Francii je několik organizací v několika městech, kde můžete pracovat. Během celého projektu máte jednak podporu domácí organizace, jednak pomoc organizace hostitelské. Kdo by ještě váhal, prozradím, že máte za rok 5 týdnů dovolené a kapesné vám při troše šetření vystačí na objevování krás dané země či cestování po Evropě. 

Mezinárodní dny: práce v českém stánku (momentálně u mexičanů :)

Jestli něco v životě má opravdu smysl, tak je to dobrovolnictví a já děkuju příteli, který mi ho pomohl objevit, howgh!

My jsme žáci třetí béé

bereme však na sebe podobu zajíce žirafy či krabice. To je pěkná směsice. Můžem bejt i rohože a to všechno protože, vlastníme na krátko utržené sluchátko! Tak to byla nápověda a jdeme na to.

Atelier educatif se třídou CE1 (7 let)

Když se malý Jacques nebo Pierre nebo Jean-Pierre narodí, dopřává si prsa maminky Segolen, Oceane či Marie-Christine přesně DVA A PŮL MĚSÍCE. No a pak hurá k nounou /nunu/, čili chůvě. Tato chůva je často najatá agenturou a nebo jen tak na inzerát. Moje pracovní zkušenost: ráno jsem přišla do rodiny, paní mi předala dvouletou řvoucí holčičku a tradá do práce. Ani maminku nenapadlo, že bych jí mohla třeba roztomilou holčičku Blanche /blánš/ (česky sněhurka :) opéct na rožni, prodat do otroctví nebo třeba přelakovat na zeleno. Ale tak to tu prostě chodí. Děti mají již od necelých tří měsíců chůvy, někdy několik za týden. Být malej Francois tak mám v hlavě pěknej guláš, kdo je vlastně moje maminka a jestli mám teda čůrat do plínky nebo ne, protože každej říká něco jiného. Existují vyjímky a některé matky (zpravidla nefrancouzsky) zůstávají s dětma doma celý rok. Když řeknu, že u nás jsou to roky tři, zděsí se a diví se, jakto že za tři roky matky neokusují doma nudou a jednotvárností futra.

Můj vlastní atelier Voyage: výroba masek ze sádry

S příchodem malé Virginie se ale v životě rodičů nic nemění, dál chodí, teď už s uzlíčkem na zádech, na koncerty a festivaly, k přátelům, zkrátka s vynálezem nounou všechny rodičovské povinnosti jaksi padají a ztrácejí na důležitosti.

Ve dvou letech jde malý Raphael do školy, teda spíš školky. Ta trvá od rána do 5 hodin odpoledne a tak to bude až do univerzity, pak tam bude hnít ještě dýl. V dřívějších letech se neučilo ve středu. Zřejmě proto, že každý den končili v pět, středa pak byla vyhrazena na kroužky a zájmové činnosti. Loni se systém změnil, děcka se učí denně do 4 a pak mají do 5 vzdělávací ateliér, kde právě pracuju jako animátorka (ano, potupně zde nesmím používat titul učitelky, protože podle místního práva jí nejsem (chybí mi zhruba 86 papírů)). Ve středu se učí do 12 a pak jsou v jakési družině podle toho jak se to rodičům hodí, nejpozději do půl 7.

Nejmladší dítě, co jsem hlídala, bylo sedm měsíců staré a měla jsem na krku i jeho čtyřletou sestru.

babysitting: Alison (3 roky)

Kapitolou sama o sobě je výuka cizích jazyků. Na základní škole (primaire od 5 do 10 let) se můžeme setkat jedině s angličtinou a to na žalostné úrovni. Ta spočívá především v učení se textu nazpaměť (vždycky si vzpomenu na paní učitelku Baudyšovou, která nás nutila učit se text z mimořádně hnusné německé učebnice Sprechen sie deutsch: Bei dem Uhrmacher (u hodináře), který jsme pak reprodukovaly s kamarádkou Šárkou ve Španělsku na pláži vedle německých turistů :) Pokud vy jako dívka z východu přijdete s metodami jaksi více stimulujícími, nesetkáte se u titulovaných učitelek s pochopením, naopak vás napráskají řediteli, že neučíte podle jakéhosi programu. Protože učitelky učily jiné učitelky stejné úrovně, učí pak nebohé děti šílenou francouzskou výslovnost (nevyslovují H například...íí as (he has)) 

Jedna kolegyně s dětmi organizovala olympiádu, děti si vymýšlely jména teamů, jedni se chtěli jmenovat "The heroes" (hrdinové), s francouzskou výslovností to ale napsaly takto "Z ERO" (nuly). Dodnes jejich plakát pyšně visí na chodbě a nikomu to nepřijde ani trochu divné, jenom já se směju pod fousy :)

Závěrem snad jen: S tím, jak to chodí ve školách a v rodinách v kombinaci s byrokracií a bordelem si někdy my češky říkáme, jak je možné, že tento stát stále funguje :)