Z Nantes až na konec světa: Belle Ile en mer

Tak zase jednou někdo zatahal za nitky a já jsem místo na nudné školení jela na vejlet. Druhý týden školních prázdnin sluníčko snad ani nezalezlo za mraky a tak co doma. Bohužel nebo bohudík, nikdy si nejsem jistá pro a proti, jsem sama vyrazila objevovat krásy Bretaně. V pondělí ráno jsem sedla na kolo a dojela nějakých 13 km na nádraží v Nantes, kdyby dojela, asi kilák před nádražím jsem si jen tak pro radost píchla, na nádraží jsem tedy doběhla značně zpocená a s prázdnou duší. Ještě jsem se trochu zapotila, když jsem za hodinku a půl jízdy motoráčkem zaplatila necelých 26 euro a dobrodružství mohlo začít. 

Za cíl svého putování si odvážná mladá žena na létající hrazdě vybrala městečko Carnac známé především pro tajemné menhiry a následně ostrov Belle ile (česky "krásný ostrov"), který prý dostal své jméno zaslouženě. Plány to byly sice zajímavé, realita byla však mnohem zajímavější. V cílové stanici Auray jsem vystoupila z vlaku a nadšeně se dala do vyměňování prasklé duše. Zjistila jsem, že duši nepraskl nějaký neřád na silnici, ale kolo samo, totiž taková ta díra na ventilek, což samo o sobě nebyla dobrá zpráva. Pro jistotu jsem si zajela nějaké 3 km do obchodního centra a koupila hned 3 náhradní duše. Směle jsem se vydala na cestu. Po neúspěšném hledání známého mostu St. Goustan jsem opět píchla. Tentokrát u mě zastavil postarší motorkář a jak se mi pomáhat...do pekla. Ventilek pro jistotu od duše urval, což už nezalepíš. Poté mi začal nabízet nocleh v jeho posteli a neskrytě mi zíral na kozy...řekla jsem mu, že je to dobrý, že už si to opravím sama. Odfrknul si, pokrčil rameny a k mojí velké radostí odjel. Sama jsem proto nahodila novou duši a vydala se o dům dál.

ať žije SNCF :)

Co vám budu povídat, do třetice všeho dobrého, v tomto případě i zlého, již na silnici za Aurey..psssssst, prázdná duše. To už se přiznám mě chytalo celkem zoufalství a chtělo se mi někoho zmlátit, zkusila jsem stopovat, ale nikdo mi nezastavil, asi tušil, že by dostal nakládačku. Pěšky jsem se proto vydala nějakých pět kilásků zpět do obchodního centra, kde byl i bike shop, s tím že klidně vyměním i pneu nebo ten kovový vnitřek kola, týpek ale projel díru pilníkem, nafoukl mi novou duši a naúčtoval si práci 7,50. Na radu přítele jsem pojezdila okolo krámu, koupila si pití a jídlo a po třech hodinách strávených v Auray jsem vyrazila nejbližší cestou do Carnacu. Původně jsem chtěla příspěvek nazvat: Jak jsem si zapíchala v Bretani aneb co ani Mára v Maishoffenu nezažil. Vyčerpaná a s rudým ksichtem jsem po cestě narazila na menhiry, které mi konečně trochu zvedly náladu. Do centra jsem dorazila přesně ve chvíli, kdy paní otočila klíčem íčka, tudíž mapku

po celodenním píchání konečně Carnac

oblasti už mi nevydala. No co, koupila jsem pohledy, makarón za odměnu, že jsem tak trpěla a nějaký dárek pro dnešní couchsurfing (www.couchsurfing.com). Můj hostitel bydlel v bytě na pobřeží s výhledem na pláž, proto jsem poprvé večer mohla u večeře poslouchat šumění moře, v půl 10 jsem padla do komatu a vzbudila se až ráno, kdy hostitelé už byli v práci.

Vydala jsem se na cestu po pobřeží, dnes mě čekal poloostrov s finálním městem Quiberon. Cesta byla příjemná, sice v 9 ráno byla ještě kosa, ale jízda mě zahřála. Zabloudila jsem jenom jednou a to nepatrně. Kolem 12 jsem dorazila do místa nalodění a vydala se na nákup lístků na parník. Cena 50 euro za zpáteční jízdenku pro mě a kolo mě opět uvedla v menší depresi, dala jsem si proto rychle makrelu z plešky, která je na podobné situace ideální, to už jsem věděla, že na ostrově budu moci zůstat až do pátku. 

menhiry u Carnacu za jízdy

Ostrov Belle ile leží asi 15 km od pevniny, v létě je zde mnoho turistů, v březnu už tolik ne. Všude můžete vidět zbytky opevnění. Z měst na pobřeží je nutné vystoupat příkrý kopec, pokud zvolíte pobřežní silnici, jste jako na houpačce a večer po pouhých 20 km už moc síly nezbývá. Nutno říci, že celý ostrov má na šířku něco kolem 20 km. První moc jsem strávila u moc příjemné paní černé pleti (ano, moje první noc s černoškou :) Vzala mě na západ slunce k místu zvané Les Aguilles de Port Coton (česky jehly), Skály tyčící se z moře opravdu připomínají jehly, jméno tak není jen pro srandu králíkům. Nakonec jsme zakotvili v Creperie (palačinkárně), kde jsme si daly vynikající galettes a crepes se ciderem (kdo neví která bije, nechť si přečte předchozí příspěvky :) Paní pracuje jako sophrolog (česky netuším) a ráno mi udělala malou seanci. Šlo

prakticky o to celkově se uvolnit a uvědomit si svoje tělo, nechat pracovat podvědomí, které nám ve stavu uvolnění ukáže nějaký obraz, který nám dělá dobře. Pokud jsme později ve stresu, lze si tento obraz vybavit a uklidnit se - velmi zjednodušeně!

západ slunce, romantika a tak :)

Dny na ostrově jsem chtěla strávit doslova nicneděláním a povalováním na pláži. Jako první jsem se ale vydala k majáku, u kterého mě málem uvěznil stoupající oceán. Pokračovala jsem na jednu pláž a později ještě na další, kde jsem nechala moře omývat moje unavené nohy...asi na 2 vteřiny, protože bylo kurevsky studené! V šest jsem se vypravila k dalšímu hostitelskému domku, tentokrát u manželů v důchodu. Zkrátím to, nejlepší cs večer v životě, opět západ slunce, dům Sarah Bernard, historky, vynikající večeře, nasmáli jsme se a mě konečně přišlo, že nejsem tam úplně sama.

sedátko Sarah Bernard

Následující den se mlha držela až do půl třetí odpoledne, jela jsem se podívat do městečka Locmaria a na zpáteční cestě po pobřeží mě překvapili vojáci, kteří se právě vyloďovali. Na chvíli jsem zapochybovala, jestli se nejedná o rusáky, naštěstí mluvili francouzsky a šlo o cvičení. Samotná atmosféra s mlhou a odstřelovači maskovanými všude po okolí mi způsobili husí kůži. Mlha malinko ustoupila a já jsem se vydala na pěší výlet ke strážní věži, po hodině chůze jsem zjistila, že věž je pro veřejnost nedostupná, vrátila jsem se zpět ke kolu a pokračovala si užít poslední sluneční paprsky do přístavu. Odtud už to bylo jenom kousek k mému poslednímu noclehu. Opět velmi příjemný večer, zkusila jsem si hrát na akordeon a prý by mi to šlo, tak uvidíme, třeba objevím novou vášeň :) Ranní trajekt zpět na pevninu a posledních 30 km k nádraží, pak dalších 13 domů...

Závěrem snad jenom: pokud cestujete sami, je couchsurfing tím nejlepším řešením. Nejen že strávíte večer v příjemné společnosti a po celém dnu o samotě se můžete vypovídat, zasmát, ale i objevíte věci, o kterých jste neměli ani potuchy. Ač se na začátku zdálo, že nikam nedojedu, díky svému příteli, který mě až nezvykle klidně podporoval po telefonu a společně jsme hledali řešení, jsem prožila parádní týden plný sluníčka a krás ostrova Belle Ile. Děkuju!

Menhiry Carnac

cyklostezka na Quiberonu kolem bunkrů

Samospoušť pláž Quiberonu, celkem kosa

"Jehly" v Port Coton a západ slunce

Klasická architektura na ostrově

Městečko Sauzon

po cestě

Maják Poulain

Oběd u majáku a krmení racka sušenkama

Odpočinek na pláži

Objevení další hezčí pláže :)

Moji nejlepší hostitelé Anne-Marie a Pierot

Mořský pavouci, co se u ostrova běžně loví

Mlha za mnou, mlha přede mnou

vylodění v Normandii, totiž v Bretani

přístav Le Palais v mlze

S Jacquesem jsme si pěkně zahráli :)

Pátek ráno, odplouváme do mlhy

a nakonec i Auray přišlo na milost

Smysl života...

 ...Francouzů je jednoznačně jídlo! Sice se mi do téhle kapitoly moc nechce, i proto že mi v psaní brání menší špíček na břiše, který tam před příjezdem rozhodně nebyl, ale to je asi úděl každého, kdo se přestěhuje do země žraní zaslíbené!

Moje první zkušenost s plody moře, mňam :)

Tak tedy...nechci, aby tahle kapitola byla o srovnání, o nadávání na kvalitu českých potravin a o dělání na vás dlouhý nos, jak si tady pošušňávám (i když o tom posledním to asi bude :)

Jídlo je ve Francii to nejdůležitější na světě, kdyby někdo šlohnul Eifelovku, nic se neděje, hlavně musí být otevřené pekařství a zachovaná dvohodinovka na oběd. 

směle do toho :)

Již při mojí první návštěvě s mamkou nás ohromilo množství a druhy sýrů v regálu malinkatého supermarketu, a to byl teprve začátek. Taje místní kuchyně jsem objevovala postupně: Asi na druhém rande v Montpellier mě můj přítel vzal do restaurace, vítr mi pocuchal účes, sluníčko mi škvařilo obličej a v tom mi můj milý položil zásadní otázku........nechceš ochutnat plody moře? Protože jsem pro každou špatnost, samozřejmě jsem souhlasila, no a to je příběh, jak jsem poznala paní ústřici (kterou jsme znala ze scénky s panem Beanem, když zjistil, že jsou zkažené a nalil je paní do kabelky), s panem šnekem jsem měla tu čest z naší zahrádky, takže žádné velké překvapení ohledně tvaru, chuti ovšem ano. Slečna kreveta se mi představila poprvé v životě a nakonec se ukázala jako nejlepší z talíře, i když jí před konzumací musíte urvat hlavičku a ocas. Ještě tam byl pan mušle, vlastně celý hrnec mušlí, který jsme si objednali jako hlavní jídlo. Pan mušle je delikátní se smetanou, česky slávka. Všechno jsem to hrdinně pozřela a kupodivu jsem ani nezvracela (kdo by chtěl na druhém rande zvracet, hm?). Sice jsem nechápala přítelovy nadšené projevy, které jsem později později pozorovala pokaždé v přítomnosti mořských potvor, a to i v případě procházky po mokrých kamenech, na kterých byli přisosnutí mini šnečkové ("škoda, že nemáme nůž nebo šroubovák, tyhle jsou delikátní!").

šedá krevetka s kterou se nekamarádím

Na dalším rande v Nantes už jsem suverénně lámala krevetám hlavičky a skutečně si je i vychutnávala s čerstvou bagetou a vínem. Do té doby, než na stole přistály malinké škaredé šedé krevetky, kterým v podstatě neloupete krunýř a jíte je křupavé, dodneška si spolu netykáme. 

Jinak vše probíhalo podle plánu, na řadu přišla další rozsáhlá kapitola: dezerty. To je tady něco, co nesmí chybět u žádného jídla, i pokud jíte v 11 večer (jak se snadno a rychle stát michelinem). Nevýhoda a velké mínus místních dezertů je, že jsou opravdu megadobré, slaďoučké, ale ne moc, plné másla, cukru, čokolády a dalších nechutných ingrediencí, odolá málokdo. Mezi místní klasiky patří především: fondant au chocolat (něco jak mufin, vnitřek je tekutá čokoláda), far breton (dezert z mléka se švestkami, stupeň mňamóznosti: nadpozemský), macaron (takový "knoflík" různých příchutí), crepes (palačinky,

klasický francouzský piknik na balkoně

které ale chutnají jinak než ty naše, jako se u nás prodává párek v rohlíku, taky koupíte skoro všude crepes s cukrem, marmeládou, nutelou, v restauraci pak i s dalšími všemožnými ingrediencemi). S Crepes úzce souvisí Galettes (slané palačinky vyrobené ze speciální mouky sarrazin-pohanka). Najdete zde mnoho restaurací Creperies, kde si objednáte nejdříve galette a pak crepe a pijete k tomu Cidre (alkoholický mošt z jablek). Tím dezerty rozhodně nekončí, ale to bychom tu byli ještě hodně dlouho.

Krátce po přestěhování jsem měla možnost ochutnat další lahůdku: kraba. Přítelova maminka se mě rozhodla zasvětit do tajů vhazování živých zvířat do vařící vody, odnesl to chudák krabík. Zkrátím to, nic moc, na rozdíl od ostatních mořských plodů a čerstvých ryb, které si kupujeme čerstvé na tržišti a na kterých si náležitě pochutnáváme.

fois gras - husí játra

Logicky je ve Francii mnoho svátků spjatých s jídlem. Mezi největší rozhodně patří Noel: Vánoce. Sice jste ušetřeni cukroví, které se zde nepeče, jakmile ale odbije 8 hodina večer, žranice může začít. Vánoční menu se skládá z minimálně sedmi chodů doprovázené každý jiným vínem. Končí se zpravidla po půlnoci. Pro představivost uvádím naše Vánoce: první chod: paštika z husích jater (mňááám) na speciálním chlebíčku, druhý chod: šunkové a sýrové rolky, třetí: uzený losos se salátem, čtvrtý: několik druhů masa se zeleninou, pátý: zmrzlina, šestý: sýry, sedmý: sladký dezert. Po takovém večeru většinou následující dny objíždíte příbuzné, kde se obžerství opakuje. Nutno říct, že vše je delikátní, estetické..

Na tom, aby jídlo bylo krásné taky velmi záleží, i když doma servíruji rýži, nemůžu ji na talíř jenom tak

pan krab

pohodit, musím ji předem nacpat do skleničky a pak vyklopit, čím lépe jídlo vypadá, tím víc chuti probouzí.

Po Vánocích máte chuť nahromaděná kila zase pěkně shodit, jenomže...nastává období požírání galettes du roi. Tenhle zvyk byl původně jenom jeden den, nyní se provozuje od začátku ledna do konce února. Spočívá v zakoupení koláče (tučného a máslenatého), ve kterém je skrytá figurka, kdo ji najde, kupuje další galettes a zve přátelé. V praxi pokud jste doma sami dva, no dál snad ani nemusím pokračovat..

Abyste si nemysleli, že francouzská kuchyně je pouze plná másla a cukru, co mě se, kromě ryb a plodů moře, líbí, je, že příloha nerovná se knedlík, rýže, brambory, ale např. tradiční ratatuille (zeleninová směs), fazolové lusky, hrášek, cuketa, dušená mrkev, lilek, fazolky, prostě jakákoli zelenina. Brambory nebo rýži jíme málokdy. Taky tady můžete koupit všemožné druhy luštěnin a obilovin...

jako předkrm krevety, hlavní jídlo slávky na smetaně

Absence práce a samota počátečních dní mě naučila vařit, ano, je to tak. Jelikož jsme oba na oběd i večeři doma, vařím každý den a zatím mě to docela baví. Kapitolou samou o sobě je zkoušení dezertů a úprava ryb (tradičně v alobalu v troubě), ale oblíbila jsem si i vaření slávek a různých druhů mas (často tu jedí krůtí, hovězí, telecí..). Mojí největší vášní se stalo vaření polévek. Zjistila jsem, že jakákoli zelenina jde uvařit ve vodě, rozmixovat a popř. přidat smetanu nebo taky ne. Jednoduché, efektní, rychlé :) Mezi naše oblíbené patří jednoznačně dýňová, z červené řepy, brokolicová, rajčatová, mrkvovo-petrželovo-bramborová, neváhejte přijít ochutnat nebo si napsat o recept :)

Ceny jídla už tak veselé nejsou, v restauraci dáte za menu o třech chodech mezi 15-25 euro...přemýšlím co říci závěrem...asi nechám mluvit fotky :) 

Naše oblíbená restaurace v La Chapelle: fondant au chocolat

Krabík před lázní..

a po

Makaróny

festival čokolády

ústřice, citron slouží jenom na dekoraci, samy o sobě chutnají dobře slaně

mušličky můžete jíst buď syrové, nebo je chvilku povařit a pak zapéct v troubě třeba s česnekem a kořením

rybka připravená na zábal :)

quiche: tradiční francouzský slaný koláč

Na závěr bych ještě věnovala minutku vínu...Ač je Francie země vína, pije se tu tak nějak jinak, než v Čechách. Francouzi jsou ve všem jaksi jemní a na všechno mají dost času. Do baru jdou proto ne se opít, ale mluvit..mluví fakt hodně. No a jsou schopný cucat jedno malé pivo celý večer. Zpočátku mě to jako pravou pivařku rozčilovalo, teď jsem si zvykla. Pokud otevřete lahev vína, rozhodně neplatí české pravidlo, že ji ten samý večer také dokončíte, ani náhodou. Mimochodem, česká reputace v zahraničí není v tomhle ohledu úplně cool, v mnoha zemích nás mají za alkoholiky a když tak sleduju statusy a fotky na facebooku, asi na tom něco bude :P