Oh la vache!: Návrat do Mordoru

Kdyby mě někdo aspoň varoval, že jakmile vám na tachometru naskočí třicítka, mozek vám zcepení (nemám páru co to znamená ale hodí se mi to do věty), budu si při balení do hor dávat majzla...

íčko pro plavce

Ale zpátky na začátek! Moje letošní předsevzetí bylo především aby tento rok byl nezapomenutelným, plný zážitků, na které jsem dosud neměla dost času, odvahy a nebo dostatek výmluv, tím rozumějte především cestování. Jakmile jsem ale úplně omylem našla jinou práci (o tom možná někdy později), moje naděje na letní cestování šly pěkně rychle k šípku. Tak si teda aspoň, než nastoupím a budu makat vod nevidim do nevidim, splním tradiční zimní sen: vidět jak sněží, běžkovat, lyžovat, postavit sněhuláka (přesně v tomhle pořadí). A protože přinejmenším jeden další člověk byl pro se mnou tuhle výpravu za polární kruh podniknout a dokonce i svým vlastním autem, stačilo už si jenom zabalit.

celý týden jíte jenom sejra, hrozný! :)

Problém číslo jedna: Z posledních několika let jsem byla zvyklá na ekonomická balení. Cesta na pět týdnů s příručním zavazadlem, můj život sbalený v jednom kufru...Takže jsem pořád ještě v ekonomickém módu sbalila pouze jednu bundu na sebe. Což se ukázalo jako kámen úrazu celé výpravy.

Naším cílem se stalo z Nantes nejdostupnější pohoří, kam jsem již jednou sama zavítala: Massive central. Mimochodem, autem tam jedete 5 hodin, do Pyrenejí 6 a máte jistotu sněhové pokrývky, což vám v Masivu nehrozí. Vyrážíme ve středu kolem jedné odpoledne, bereme dva spolujízdaře a kolem dálnice kvetou stromy. Přesně v 18:20 se ocitáme v sedle nad městem Clermont Ferrand a....hustě sněží! Ve stodvacetikilometrové rychlosti vystrkuju ruku z auta a jsem celá casná (zkouším si osvěžovat některé české výrazy a slovíčka). Už je téměř tma ale ještě stíháme výhled na sopečné kužely lemující obzor. Po 19 hodině jsme v místě prvního noclehu, u Audrey a Paula, kteří nám nabídnou svůj gauč. Kromě něj i místní specialitku: Trufade. Představte si brambory na kostičky, opečené na pánvi a zamíchané s lahodným tekoucím sýrem, česnekem nebo slaninou. Takže to hubnutí teda ještě asi odkládám! Nesmí chybět místní víno a do každé nožky i něco tvrdšího. Specialitou je likér z hořce (gentiane) a také verbeny. Všechno ochutnáme a jdeme na kutě.

to co vypadá tak nevábně je šíleně dobrý aneb Trufade

zákoutí se žrádlem!

Ráno nás čeká cesta krajem sýra St. Nectaire. Můj společník a řidič pracuje (jako většina frantíků) v potravinářském průmyslu. Náhodou narazíme na jeho klienta - výrobce sýru, kde nám paní recepční prodává za speciální cenu pouhých 12 euro víc než 1,6 kilový bochník. Krajina je krásně kopcovitá a téměř na každém kopečku stojí hrad. Taky kupujeme klobásku, jak jinak než s příchutí sejra. Jedeme dál a výš...sněží! Ještě o několik kilometrů dál už jsme nuceni nasadit řetězy (Francouzi žijící v Nantes jaksi nemají letní a zimní gumy, jenom ty letní). Já něco takového dělám poprvé, můj společník podruhé. Podle toho to taky vypadá. Za 45 minut je hotovo, půjčujeme si běžky a vyrážíme na okruh k jezeru Pavin. Krásnému lesnímu jezeru v kráteru sopky. Ve Francii se za vstup na běžkařské okruhy platí. My ale jdeme z jiného parkingu, kde není výběrčí kadibudka. Takže načerno! Sněží a během necelých 4 hodin se výrazně mění teplota i kvalita sněhu, takže to zrovna moc neklouže. Jedeme černý okruh, asi 13 km, který je ale necelý upravený. Tak pak bloudíme lesem a užíváme si to ticho a svištění lyží. U chajdy stavíme sněhuláky. Pak jedeme směr parking, ale dole pod kopcem po pěkném sjezdu zjišťujeme, že to není náš parking. Šlapeme stromečkem zpět. Unavení jedeme k mému známému Jeanovi, který mi schoval klíč od domu do kytek abychom u něj mohli strávit noc. Jedeme přes známé centrum Super Besse. Pak na silnici děláme zásadní chybu, když jsme líní sundat řetězy a jeden tak krásně zničíme. Vaříme rejži a padáme mrtví do hajan.

řetězová akce a reakce

Další den se vypravujeme na sjezdovky. Volíme centrum Chastreix, kde jsou oproti ostatním ceny poloviční (za celodenní lyžovačku zapaltíte 18 euro). Půjčujeme lyže a ač není vidět na krok a sněhová vánice řádí všude okolo. Nejsme másla a jedeme nahoru. Tady zažívám jeden z dalších psychedelických stavů, houbičky hadr. Po určité době, kdy jsem obklopena bílou a nic než bílou a nevidím vůbec nic, jenom záda člověk dva metry před vámi. Přestávám se orientovat v prostoru a to se projevuje hodně nepříjemným pocitem že nejsem schopna rozeznat jestli se pohybuju, nebo ne. Stává se mi tak při brzdění, že mám pocit, že už stojím, ale ve skutečnosti mám ještě nějakou rychlost. Udělám tak pohyb, který bych udělala na pevné půdě a v téměř nulové rychlosti sebou div nešvihnu. Zkoušíme ještě další sjezdovky, vítr burácí a ledová tříšť nás bodá do obličeje. Myslím na Hanče s Vrbatou, že to asi vůbec nebyla hezká smrt. Kolem jedné to vzdáváme a prodáváme lístky nově příchozím odpoledního lyžování chtivým.

běžková akrobacie

Chastreix je nejvíc punkový lyžařský areál, potvrzuje nám večer Jean. Nikde tam totiž nejsou turnikety na lístky a ani je nikdo nekontroluje, pokud tedy chcete lyžovat zdarma, nic vám nebrání. Taky množství údajně zprovozněných sjezdovek zcela neodpovídá reálu. Měly být zavřené pouze dvě z asi 10, místo toho byly protažené 3, maximálně 4 a jezdily dva vleky.

Jsme promočení až na kůži což mě pálí ještě víc, protože nemám tu náhradní bundu, že jo. Beru si proto několik vrstev triček a mikin a vyrážíme nakupovat alkáč do nedalekého města Bourboule. Večeříme s Jeanem a Alice.

vidím že nic nevidím

takhle vypadá zamrzlej úsměv

Sobota. Leje jako z konve. Sníh skoro zmizel. Nevzdáváme se (teda já bych se ráda vzdala) a jedeme na nástupní místo běžkařského areálu zvaného la Stele. Za deště vyrážíme na asi 7km okruh. I přes déšť to sviští docela pěkně. V jednom místě vyjedeme z lesa a vichřice nás málem zase zaparkuje zpátky. Obracíme to a jedeme vrátit lyže před polednem. Jíme a rozhodujem, co dál. Já už mám teda všeho toho mrazu a mokra plný kecky.

Vyrážíme na další část výletu, asi po dvou hodinách se blížíme k městečku Sarlat, kde bychom za normálních okolností měli CS ubytko. To ale odřeklo, hledáme proto co nejlevnější hotel. Za 49 euro na noc spíme asi 4 km od Sarlat. Večer jdeme na prohlídku města a nakonec odoláváme plechovkách s makrelou a v místní restauraci si dáváme menu za 16 euro, ve kterém postupně ochutnáme místní speciality. Kraj je vyhlášený pro husí játra, sýr a lanýže, takže hádejte, co asi večeříme, mňam!

husí ráj (jak pro koho)

můj milý zkameněl

Nedělní ráno prohlížíme Sarlat za světla a pak už hurá podél řeky Dordogne, známé díky svým hradům a zámkům majestátně shlížejícím z okolních kopců. Kromě středověkých památek je kraj proslulý hlavně těmi pravěkými. Je zde mnoho slavných archeologických nalezišť, mezi ty větově známé patří jeskyně Lascaux (nefrancouzštináři: Laskó). Zastavujeme se například v pevnosti Domme, odkud je krásný výhled na vylitou řeku a další hrady. Pak třeba na hradě Castelnaud a Beynac. Asi dvě hodiny strávíme v nejtajemnějším hrado-domě postaveným ve skále. Kromě replik slavných Venuší a oštěpů je tu i výstava středověkého mučení. Přečtu si asi 3 popisky a sběžně si prohlédnu nejrůznější hrůzné předměty. S mojí představivostí neriskuju měsíc nočních mur, jdu si radši do shopu prohlédnout recepty z jablek.

Nakonec se rozhodujeme, že teda na tu Lascaux zajedeme. Je ale už pozdě a jeskyně je dvě hodiny zavřená. Stejně to není ta pravá ale jenom replika pro turisty. Vyfotíme se, naskočíme do auta a hurá 5 hodin cesty dom. Kolem půlnoci ždímu všechno oblečení a ulehám do svojí postýlky...

Tak abych pomalu začala balit na další výlet, když mám ještě týden prázdniny!

Galerie: