neděle 9. listopadu 2014

Pivní prázdniny

Takže děcka, už jsem prázdnin zažila habakuk: letní, podzimní, vánoční, uhelný, neštovicový, povodňový, sněhový...ale pivní prázdniny jsem "okusila" prvně.

Budu vám povídat o svých dojmech z naší matičky vlasti, do které jsem se vrátila na poctivých čtrnáct dní po více než dvou letech života ve Francii, což už člověka jaksepatří poznamená!

pohádka vzhůru nohama..
Přílet
Po příjemném rozhovoru v letištním autobusu se dvěma francouzi, kteří přijeli do Prahy strávit víkend, jsem s úsměvem napochodovala do příletové haly, chvilku koukala po vítajících jestli neuvidím někoho kdo by kyticí, červeným kobercem a odvozem přivítal mě, vzdala jsem to a jala jsem se zeptat paní v infobudce, zda by nebyla tak laskavá a neprodala mi jeden lístek na metro. Odpovědí mi byl pohled zarytý do časopisu a strohé NE. Vítejte v České republice, království, kde král Sulimán nařídil přísný zákaz usmívání. Následoval přesun na Černý most, kde mě velice pobavila úhledná padesátimetrová fronta na autobus do Mladé Boleslavi. Hned bych si ji vyfotila s účelem fotku vyvěsit na každou francouzskou zastávku, kde kdo poslední přijde, první nastupuje. Korunu všemu nasadil nejnerudnější řidič autobusu pod Sluncem. Každého poslal někam, urazil, nařknul ze zdržování a jednu slečnu dokonce odmítal pustit do autobusu protože spletla kód na svoje sedadlo. To nám to pěkně začíná.

Piváci
Neházím všechny Čechy do jednoho pytle, na to pozór. Co ale vidím s "francouzským" odstupem čím dál víc je, že hodně moc jich jsou alkoholici, regulérní. Českým náboženstvím je pivo, pivní pupek je zřejmě stav nirvány, kterého chtějí všichni dosáhnout a chlastat je ještě větším koníčkem než pro francouze nakupovat bagety. Kopnout do sebe jedno je otázka několika málo minut, poslat tam druhý je samozřejmost, pak třetí a čtvrtý a pak teprve začíná sranda. Na koncert se ani tolik nejde kvůli muzice, ale kvůli pivu a chlastání. Jakoby celý týden čekali na tu spoustu tekutiny, kterou si prolijí trubky. Průměrně jednou za den až dva jsem (za co jsem děsně moc ráda) potkala nějakého kamaráda. Zpočátku jsem držela krok a dávala si pokaždé jedno. V druhém týdnu jsem ale většinou přesedlala na čaj. Když jsem mezi chlapama řekla, že mi ve Fr přijde sympatické, že si můžete dát jedno s přáteli a řídit, setřeli mě všichni pod stůl, že než si dát jedno a pak nic, to si nechají radši ruce useknout, páč buď leju nebo ne, nic mezi tím. Ne všichni.

my dvě na skále nad Skálou
Karamádi!
Tahle část českých prázdnin byla jednoznačně nejlepší. Zažila jsem tak milá setkání, až se mi z toho chtělo brečet dojetím. Setkání byla mnohdy po letech a ani jednou jsem nelitovala stráveného času. Hrozně moc si toho vážím a doufám, že se zase brzy uvidíme, ať už kdekoli. Na některá setkání budu ještě dlouho vzpomínat...svíčková u Boučků a procházka do Dolánek, Jizerky z Kořenova až po Černou studnici a Zásadu v mlze, která na vás prší, obří čaj s rumem na zahřátí na Šámalce a super sjezd do Lučan, pivo Kocour a náušnice z papouščích peříček, švestkový nákyp, kamarádská obětí, setkání na statku...jako bychom se viděli včera.

Objevy
Jednou z nejvíce vzrušujících částí mého pobytu bylo jednoznačně přebírání a hrabání se v mých "starých" věcech. Kromě toho, že jsem usoudila, že je škoda, aby se oblečení a všemožné sportovní pomůcky jen tak válely ve skříni a čekaly, až se na ně jednou za uherský rok přijedu podívat, bude lepší, abych je někomu darovala nebo prodala. Kromě toho jsem ale našla spoustu pokladů, vedle fotek z dětství a diplomu za účast na tanečním táboře jsem objevila velkou, samolepkami polepenou krabici s nápisem "tajná pošta". Neváhala jsem do ní zabořit nůžky a vydolovat z ní její tajný obsah. Než se s vámi ale podělím o tajné zákoutí mojí zhýralé duše, chtělo by to menší intro: Bydleli jsem na kraji vesnice, kde dál už byly jenom chaty pražáků, lesy a zase lesy, všichni spolužáci bydleli většinou na druhém okraji nebo v úplně jiné vísce. To byl důvod, proč jsem se často bavila se svým psem nebo lezením po stromech či dlouhými procházkami a poslechem walkmana (jo, tak jsem byla hustá). Zároveň jsem ale pořád měla pocit, že mám světu co říct. Psala jsem proto pohádky, pak příběhy a nakonec tak trochu pubertální nesmysly pro dospělé :) Taky jsem se občas platonicky zamilovala do některého kluka, co nám díky otcovým závodům běhal do půl těla nahý v létě po zahradě. No a na to jsem si právě pořídila tuhle krabici. Na dopisy lidem, kterým bych chtěla něco říct, ale jakýsi důvod mi brání v tom jim to říct osobně. Kromě toho jsem si zde schovávala další dopisy a památky. Našla jsem proto: několik "valentýnek" od spolužáků a spolužaček z gymplu, které jsme si dávali tak trochu z ironie, že stejně nic nedostanem, svátek neuznáváme, ale máme se rádi. Potom dopisy od holek ze základky, i když jsme se viděly denně, stejně jsme si psaly dopisy, samozřejmě že se spoustou chyb a obrázků. Největší záhadou byly ale dopisy od jakéhosi vojáka, který mi napsal hned 3 z vojny, kde se těší, až se poznáme, oslovuje mě zdrobnělinami, doufá, že nám "to" vyjde a taky že už mu konečně odpovím. Zřejmě někdo dal moji adresu nějakému nadrženému chudákovi a ten pak tajně doufal, nicméně pokaždé popsal čtyři A4! Poslední záhadou hodnou zkoumání agentů FBI jsou dopisy, které mi někdo strkal do skříňky na gymplu. Představil se jako Martin, ale stydlivý, proto chce komunikovat takto. Já jsem měla odpovídat pod automat s pitím. Několikrát jsem odpověděla, nikdy jsem se ale nedozvěděla, kdo mi tak stydlivě a bezbřeže vyznával lásku. Vtip je, že ty dopisy možná nebyly vůbec pro mě, páč jsme skříňku sdílely dvě stejného jména :)

zase na nějaký skále :)
Matky
Francouzský systém "poroď a dej dítě někomu cizímu" asi není úplně ideální, ale po návštěvě některých kamarádek matek si už ani nemyslím, že ten český je úplně v pořádku. Unavené matky visící na dětech a trávící s nimi veškerý čas, děti závislé na matkách...možná že přece jenom kompromis mezi třemi lety a dvěma měsíci stojí za zvážení.

Nákupy
Den před návratem francouzského království jsem se vydala do českého supermarketu nakoupit potraviny, které mi tu tak zoufale chybí a bez kterých si nedokážu přežití představit. Vlastně jsem zjistila, že bez pomerančový matonky to jde dost dobře, protože už mi po příjezdu ani nechutnala. Koupila jsem si proto několik balíčků a sklenic červeného nakládaného zelí, láhev Becherovky, bramborové knedlíky a halušky v prášku, několik pytlíků mletého máku, medovník a perníčky v prášku, uzený sýr (sněden ještě před odjezdem) a na závěr pár "Rychlých večeří", které jsme na VŠ baštily jak o život, snadno se na ní vytvoří závislost a taky tak trochu z nostalgie. Taky jsem vzala na ochutnání syrečky, ale nikdo je nechce, takže kdyby měl někdo zájem, smrdí nám tu v lednici!

cesta k moři
Móda
Tak vám to řeknu na rovinu, přijela jsem tak, jak chodím tady: sukně či kalhoty, kabátek, kožené botky, elegantní šála. Život poblíž lesa či města pod horami vás ale neuvěřitelně rychle změní. Po dvou letech ve Francii bych neřekla, že ještě někdy vyrazím do města v zimní lyžařské bundě či softshellce či pohorkách a běžkařském kulíšku. Po týdnu a půl jsem toho byla opět schopná a co víc, cítila jsem se v tom dobře a nikdo na mě divně nekoukal, protože tak chodí větší část obyvatel této oblasti, zkrátka horalové.  

Ach ach
ach ty naše lesy smíšené, barvy podzimního listí, ty potůčky a příroda, kde se cítíte volní jako pták. ty skály a tajné cestičky, pískovec, lesní hřbitůvek, muchomůrky, skřítci a víly...ten výhled z okna, ten klid.

zpátky u moře
Loučení
To bylo těžké, ale jenom v ten daný moment. Ve chvíli, kdy jsem vystoupila na 50 otage z tram 2 a nadechla jsem se Nantského vzdoušku, cítila jsem se ihned jako doma, jako v bavlnce. V tom našem kreativním přívětivém městě. Se slonem, hradem, věží LU, Loire, Erdre, zelenými parky a vůní rybích trhů. Nikdy pro mě nebyl problém cestovat a cítit se "jako doma" skoro kdekoli, tady je to ale echt druhý (nebo první?) domov se vším všudy. Navíc když už vám lidi konečně rozumí, můžete chodit do kina a číst knížky, není co řešit. Však ono mě to nadšení zase přejde :) 

když je hezky, všechno jde

už se zase brodím bahnem


1 komentář: