neděle 22. června 2014

Cesta z města

aneb jak jsem překonala svůj osobní francouzskej cyklo rekord, jak jsem se zúčastnila svatebního veselí a málem umřela touhou po zmrzlině a pivu :)

Dům v Loire
Když se nicota, osamění, pocit viny a další šeredy vkrádají jako duch do srdce, a ani vychlazená plechovka chmelového nápoje nepomáhá, je třeba se někam hnout. Nějak se překonat, vydat ze sebe to, co ani nevíte, že tam je, ale hlavně je třeba být sám. Člověk má sny, nemyslím takové ty velké, jako je být milionář nebo cestovat kolem světa, spíš takové které vás napadnou úplně nenápadně, v nějaké chvíli nečekané radosti. 
Přívozník převozník
Můj sen byl od určité doby, kdy jsem objevila štěstí spojené s pohledem na svět ze sedla kola, dojet na něm k moři. Možná je to alegorie k dosažení konce světa, protože když dojedete vlastními silami k moři, dál už to nejde. Můžete jenom sesednout, posadit se do písku a poslouchat konejšivé šumění vody, zvuky racků a hučení větru. Jakoby nic jiného neexistovalo a vy jste se tou cestou očistili od všech hříchů a zlých myšlenek, od všech neřádů. V ČR jsem tento sen nikdy neuskutečnila, i když jsem si často s atlasem v ruce vypočítávala vzdálenost cyklostezky Odra-Nisa a Severního moře a přemýšlela, jak by to šlo. Tady v Nantes se tento sen znovu objevil v poněkud realističtějších obrysech, protože trasa byla spočítána na pouhých 50 km. 

Klasika: Pornic aneb moře dobyto!
A pak přišel ten správný čas, neplánovaně, jediné, co jsem věděla, že musím. V sobotu ráno jsem si zabalila batůžek a vydala jsem se k nádraží, hodlala jsem se totiž přiblížit vlakem z naší vísky do centra Nantes a ušetřit si tak notoricky známých 11 km. Co čert nechtěl, na nádražní tabuli byla již známá slova: STÁVKA! Další vlak jel až v 11 hodin. Chvíli jsem přemýšlela a hodnotila situaci, nakonec jsem se ale vydala na cestu. Zhruba po 200 metrech jsem ale zpanikařila protože můj oř vydával podivné zvuky z přehazovačky, která dostala na frak po nedávném střetu s autem, a otočila to směr domov s tím, že pojedu k moři busem. Ruka osudu mě ale nepustila, proto jsem to po dalších 10 metrech znovu otočila směr Nantes a teď už pevně rozhodnutá se vydala na cestu. 

Vélocéan, stezka podél oceánu
Po menším bloudění městem ve snaze najít zkratku (všichni víme, že zkratky nikdy kratší nejsou), jsem z něj konečně vyjela a vydala jsem se známým úsekem podél Loire až do městečka Coueron. Za ním jsem ladně přetraverzovala řeku pomocí trajektu, který zde jezdí nepřetržitě a zdarma celý den. Dál už jsem se musela orientovat podle chabé mapy, kterou jsem si před odjezdem vytiskla. Celkem to šlo, cesta ubíhala rychle a já jsem brzy míjela dvě města na trase. Zbývalo posledních 15 km do Porniku, známého přímořského letoviska, kterého jsem dosáhla kolem 2 hodiny. Google plánovač map proto nelhal, cesta mi z centra trvala 3 hodiny. Pojedla jsem sendvič a dezert a rozhodla se, že zde své nohy oceánu neodevzdám, ale pojedu ještě 10 km pobřežní cestičkou do La Bernerie. To mi byl ale čert dlužen. Slunce pálilo ze všech sil, batoh byl těžší a těžší a voda v lahvi dosáhla minimálně 35 stupňů. 

V pasti!
Je zvláštní, že když je vedro, dokážu myslet jenom na tři věci: ledovou ovocnou zmrzlinu, kterou doslova cítím jak mi ochlazuje krk, na vychlazené pivo a jeho neodolatelnou hořkost a na sprchu, která ze mě smyje všechen pot a špínu za celý den. Na konci dne aspoň jedna z nich musí být splněna.

Hurá na svatební rej! :)
Konečně jsem zakotvila na pláži a vydala se směr ustupující moře. K mé smůle byl zrovna odliv. Moře klidné a na ústupu. Voda zpočátku štípala do kůže, po chvíli ale působila jako balzám. Podruhé jsem musela projí bahnitým polem, tak daleko za necelých 20 minut moře ustoupilo. Bylo 6 hodin odpoledne a slunce hřálo ve své plné síle. Posbírala jsem pár mušlích exemplářů a vydala jsem se směr zmrzlinářství Fraiseraie. Poručila jsem si hned dva kopečky, vysolila 4 e a pohodlně jsem se usadila na chodník do stínu. Za normálních okolností bych měla problém tolik zmrzliny sníst (místní dva kopečky jsou vlastně kopce), ale teď jsem je s nedočkavou žádostivostí téměř vycucla z kornoutku, takovou žízeň po zmrzlině jsem ještě nezažila. Zbývalo mi posledních 12 km k domku rodičů mého přítele, kde jsem měla přenocovat. Po cestě jsem zcela žíznivá zastavila v obchodě a koupila pivka na večer.

Stojím na kolejích který nikam nevedou
Přivítání bylo jako vždy vřelé a po večeři jsme se začali strojit na svatební veselku. Rodiče byli totiž pozvaní a mě nabídli, že se můžu přidat. Proč ne. Vypůjčila jsem si šaty, botky i svetřík od maminky, ucítila jsem únavu po právě ujetých 90 km v nohách, ale nedala jsem na sobě nic znát. Kolem jedenácté byl už bál v plném proudu. Měla jsem nepředstavitelnou žízeň, ale na programu bylo nejprve pozdravení se a olíbání zhruba třetiny pozvaných. Pak začali hrát ploužáky a tatínek mě vyzval k tanci. Můj první svatební tanec. Nasmáli jsme se a když jsem ho předala jeho jeho ženě, vytratila jsem se na bar tajně si dát pivko. Bohužel chutnalo jako gambáč s vodou ze záchodu. Opět jsme se vrátila trsat, tentokrát již na hudbu v rytmu jive. Pak hráli cosi, na co by se krásně dala tančit polka, zajásala jsem a vydala se na parket s tatínkem, který na to ovšem tancoval jakýsi francouzský dupák a zcela mi pošlapal špičky :) Nevadí. Opět jsem se vytratila na bar, zkusit pro změnu víno. Příliš pozdě jsem si uvědomila, že moje jediná zakázaná blicí kombinace je právě pivo-víno. Bylo lehce po půlnoci, když jsme se vytratili domů.

La solitude
Vzbudila jsem jsem v 11 a to ne mojí vinou. Něco vám povím, všichni  Francouzi na noc zatahují rolety, okenice, závěsy, vy pak spíte v naprosté tmě. Neprobudí vás sluneční světlo, spíte, dokud se sami v mátohách neproberete. I přes zataženou oblohu, bouřku, kapičky deště a tatínkovu nabídku přiblížení autem jsem se rozhodla na své cestě z města nepodvádět a vydat se na kole. Vydala jsem se jinou, o něco kratší cestou domů.

Ještě větší solitude
Po určité době cesta vedla kolem přírodní rezervace a jezera, kde jsem i zakotvila a vybalila z alobalu domácí sendvič. Našla jsem krásné opuštěné místo bez lidí. Lehla jsem si na lavičku a poslouchala z mokřin přicházející "kuku kuku" a další zvuky přírody. Škoda, že je místečka tak daleko. Potom jsem se už vydala na cestu a zanedlouho jsem dorazila k letišti, potom do centra Nantes a nakonec i domů. 

Cestou necestou
Ujetých kilometrů: 1. den cca 90 km, 2. den: cca 60 km, i přes to, že je moje kondice na bodu mrazu, je to možné! (není jistě, jestli po dopsání neupadnu do mdlob :)

Z mých cest mám pro vás dvě moudrosti: 

1. Je to možné!

2. Pivo je nejlepší zdroj energie!

schyluje se k dešti

a už zase ne...vinice.


v parku u jezera

siesta



    

Žádné komentáře:

Okomentovat